Vydal jsem se cestou mlhy a hor,
hledat tě, bratře můj, kde je můj Halor?
Vítr mi šeptal tvé dávné jméno,
v srdci však tíha — prázdno a stěno.
Dny byly šedé jak popel a prach,
noc nesla chlad a neutišitelný strach.
Každý krok vpřed byl bolest i vzdor,
přesto mě vedla myšlenka: „Tak kde je, Halor.“
Vzpomínky pálily jak letní žár,
tvůj smích mi zněl jako vzdálený žalem.
Kolikrát padl jsem do ticha hor,
a přece jsem vstal — kvůli tobě, Halore.
Naděje svítila jak hvězda v tmách,
i když mě svíral ten nekonečný strach.
Věřil jsem tiše, že osud dá vzor,
že jednou se setkáme — já a ty, Halor.
Kopytníčko, není páčko,
všechno co umím, naučil mě Dipsy97 maličko po maličko.
